Rok v Gruzii

Začalo to docela nevinně. Jedna pracovní cesta, pár dnů, asi milion nových zážitků a vjemů a spoustu nových přátel. Po několika prvních dnech v Gruzii jsem měla neodbytný pocit, že to je to místo, kam patřím. Že je to ono, pro mě mýtické, „doma“. Odjezd jsem taky pořádně obrečela a mí noví gruzínští přátelé také nebyli vůbec nadšení, když se s námi na letišti loučili. Tehdy jsme ještě vůbec nevěděli co bude, kdy a jestli se ještě vůbec někdy uvidíme. Tak to začalo.

Kde jste tak dlouho? Kdy se uvidíme? Kdy se vracíte domů do Gruzie? ptají se posledních pár týdnů naši Gruzíni pokaždé, když si s nimi voláme. Před pár dny jsme zase koupili letenky a volali jsme teď už naší gruzínské rodině – byli jsme pochváleni, že prý už bylo na čase abysme se vrátili domů. Sice jsme v Gruzii skoro každý měsíc, ale i tak to nestačí. Dlouhodobý plán je se tam přestěhovat natrvalo.

Tak jsem to počítala a za posledních 12 měsíců jsem v Gruzii strávila asi tři měsíce života. A že to byla jízda. Ze začátku na nás všichni dávali pozor, protože nikdo z našich Gruzínů si nebyl jistý jak v jejich systému přežijeme. Byly to dlouhé měsíce učení – nových zvyků, tradic, historie, životního stylu, jazyka a písma. Museli jsme se naučit jak přecházet ulici, jak zdravit, jak nakupovat, jak dělat ty nejjednodušší každodenní úkony, jak vyřídit věci na úřadě, jak si objednat jídlo v restauraci. Museli jsme si zvyknout na to, že Tbilisi nikdy nespí, že občas jsou na ulicích slyšet výstřely neznámo odkud, že sousedi se někdy na dvorku ve vnitrobloku často hádají až do noci, že občas vypnou proud, že bez přípitku se víno nepije, že krávy chodí domů kolem šesté večer a že není Gruzín jako Gruzín.

Mám se pořád hodně co učit, ale když jdu někdy v noci klikatýma uličkama starého Tbilisi, tak se bavím vzpomínkami na to jak to začalo. Fascinuje mě, že si v Tbilisi ve dvě hodiny ráno připadám mnohem bezpečněji než v Praze, že všude dojdu pěšky, že v téhle vlastně cizí zemi jsou místa kde mě místní vítají jako když se vrátím domů. Že se z nepřehledného chaosu stal známý řád a systém.

IMG_6305_F
Soumrak nad Tbilisi
IMG_7866_F
Šťastná a s českým pivem doma na pláži v Anaklii (Samegrelo-Zemo Svaneti).

Křest ohněm, pro mě osobně, byl moment, kdy jsme na úřadě v Tbilisi vyřizovali založení firem a další oficiality a mě mí milovaní kolegové jednomyslně odhlasovali jako zodpovědnou osobu. Můj gruzínský (skoro)bratranec se hroutil ze všech těch oficialit, kolonek a požadavků. Zpocené čelo si utíral látkovým kapesníkem (což dělají asi všichni Gruzíni) a tvářil se značně zmateně. Já jsem to nikdy nedělal, vypadlo z něj nakonec i přes to, že nám měl všechno pomoct vyřídit. A tak mi nezbylo nic jiného než se jít postavit tváří v tvář gruzínské byrokracii. Přežila jsem byrokracii českou i britskou, tak co bych se zalekla té gruzínské, že jo? Směsicí ruštiny, gruzínštiny a anglických nadávek (které jsem polohlase trousila cestou od jednoho úředníka ke druhému) jsme to nakonec dotáhli ke zdárnému konci.

Pak přišla doba, kdy si mě začali sami Gruzíni začali plést s Gruzínkou. Korunu tomu všemu nasadil jeden ministerský úředník, který mi po jednom jednání děkoval gruzínsky a vyjádřil nadšení, že na daném projektu nepracují jen cizinci, ale taky já, Gruzínka. Něco jsem neurčitě gruzínsky zamumlala a rozloučila jsem se. Ve výtahu jsem se pak dívala na svůj odraz v zrcadle – vlasy mi díky prudkému gruzínskému slunci ještě zesvětlaly, bílá jsem pořád stejně, modré oči mi zůstaly. Tak nevím. Každopádně to beru jako poklonu svojí snaze o asimilaci.

A asi nejvíc mě na tom baví, že tohle je jenom začátek.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s