První cesta do Gruzie

Žádné komentáře

Gruzie, dříve mýtická Kolchida, dnes moderní země s bohatou historií, která je plná usměvavých a milých lidí, skvělého jídla, výborného vína a čarovné krásy divoké přírody. V srpnu se mi v Gruzii poštěstilo strávit v rámci pracovní cesty pár dní. Během té krátké doby jsem stihla projet téměř celou zemi, poznat pohostinnost místních a zamilovat se do toho neuvěřitelného kusu země tak, že už teď plánuju další cestu.

Odjezd a cesta

Cesta do Gruzie přišla hodně nečekaně. O cestě na Kavkaz jsem snila už hodně dlouho a dokonce jsem tam v prváku etnologie chtěla dělat svůj terénní výzkum, ale nikdy mi to nevyšlo. Takže když se mě v práci zeptali, jestli nechci jet na služební cestu do Gruzie, tak jsem nadšeně přikývla. Až zpětně mi došlo, že to asi zase taková sranda nebude – odjezd byl za dva týdny, na přípravu jsem měla jen minimum času a navíc jsem byla upozorněna, že tam ten týden budu mluvit jenom rusky. Potažmo gruzínsky, což nehrozilo. No, co se dalo dělat. Už od začátku mi bylo jasné, že tahle cesta bude zajímavá po všech stránkách.

Vzhledem k tomu, že se všechno řešilo na poslední chvíli, tudíž už ani nebyly letenky na přímý let Praha – Tbilisi, tak jsme skončili v letadle Ukrajinských národním aerolinií (MAУ) s přestupem v Kievě. Další možné spojení je přes Istanbul (pokud víte jak šílené a maximálně odpudivé je letiště v Istanbulu, tak víte proč tahle cesta je zlo) a přes Waršawu s LOTem. Každopádně cesta s přestupem v Kievě trvá něco mezi 7 až 9 hodinami, takže to není žádná sláva. Naštěstí MAУ jsou slušné aerolinky, takže všechny čtyři lety byly až na pár zběsilých turbulencí fajn.

IMG_3189

V rámci svědomité přípravy a jako jediný člen výpravy s antropologickým vzděláním, jsem došla (ostatně, jako vždycky) k závěru, že je nutné se v předstihu seznámit s kulturou do které jedeme. Navíc jsem byla jediná z našeho týmu, kdo v Gruzii ještě nebyl, takže jsem měla co dohánět. Po předešlém studiu kavkazských kultur a nahlédnutím do různých blogů a průvodců, jsem někde nad širými ukrajinskými pláněmi ve snaze ovládnout alespoň základy místního jazyka, otevřela gruzínskou konverzaci. A po pěti minutách jsem jí zase rychle zavřela. Gruzínština je jazyk který nepatří do žádné velké jazykové skupiny – sami Gruzíni tvrdí, že je blízká sumerštině, ale mně zní jako hindština a řečtina dohromady. Což vůbec není špatná kombinace, ale podle toho to taky vypadá. Tak jsem došla k závěru, že se pro začátek naučím pozdravit – გამარჯობა [Gamardžoba] (Dobrý den) a poděkovat – მადლობა [madhloba] (děkuji). Tím moje lingvistické okénko skončilo a já jsem se pokorně vrátila zpátky ke čtení Malého prince v ruštině, to mi šlo přeci jen lépe.

IMG_2891

Tbilisi

Když naše letadlo klesalo nad Tbilisi, hlavní město Gruzie, tak mi bylo tak nějak všelijak. Pod námi se rozprostírala vyprahlá krajina posetá nízkými domy a středem té podivné scenerie se vinula hlubokým korytem řeka Kura (Mtkvari). Tbilisi má punc Asie, Evropy a Blízkého Východu dohromady. Některé pohledy připomínají Bejrůt, jiné Izrael, Indii a taky trochu Balkán. Jedním slovem Orient. Což odpovídá i teplotně – když jsme koncem srpna přiletěli, tak bylo stabilně kolem 30-35°C. Tbilisi má nezaměnitelnou atmosféru orientálního bazaru, nikdy nekončící oslavy života a neutuchající energii místa, kde se něco děje 24 hodin denně. A pozor – mají tu metro! (To musím prozkoumat při další návštěvě)

Kromě příjezdu, odjezdu a něčeho mezi tím se mi podařilo Tbilisi rychle proběhnout (a projet), jen tak tak abych si udělala o městě nějakou představu. Přeci jen, při pracovních cestách nikdy není čas na pořádné objevování nebo obcházení pamětihodností, ale zase na druhou stranu poznáte zemi trochu jinak než běžný turista. Měla jsem ale obrovské štěstí, že nám naši hostitelé chtěli město ukázat, a tak jsme v docela krátkém čase viděli docela hodně.

Nejhezčí výhled na celé Tbilisi je ze zábavního parku Mtatsminda Park, který stojí na kopci nad městem a kde také ústí pozemní lanová dráha. Celý komplex konečné stanice lanovky vypadá naprosto kolosálně – je to obrovská bílá budova s proskleným stropem a podloubími po obou stranách. Pokud se tam někdy octnete, tak mým jednoznačným favoritem je tamní restaurace/bistro které se v té velké bílé budově nachází. Dělají tam skvělou kávu a ještě lepší “snídaňové” khachapuri adjaruli, čokoládové koktejly a tradiční gruzínské “koblihy” z odpalovaného těsta.

IMG_3143IMG_3153

IMG_3154

IMG_3137

Stará část Tbilisi, asi nejzajímavější část města, se rozprostírá na úpatí kopce po obou stranách řeky. Najdete tu pestrobarevné staré dřevěné pavlačové domy s ochozy, ale také tradiční lázně, které poznáte podle zděných kupolí. Staré město je spletí ulic a uliček, kde se chodci přetlačují s auty a vozíky pouličních prodavačů, kteří zde nabízejí kolemjdoucím ovoce a čerstvě vylisované džusy z pomerančů a granátových jablek. Hrozně se mi líbila ta barevnost a eklektismus architektury, prolínání jednotlivých čtvrtí, které dříve bývaly rozdělené podle etnicity svých obyvatel. Najdete tady ty, které dříve bývaly třeba arménské, perské nebo židovské. To všechno – bohatá historie, ale také kosmopolitní přítomnost, dělá z Tbilisi mimořádně zajímavé město, ve kterém se mísí mnoho vlivů a mentalit – i když svou gruzínskost samozřejmě nezapře.

IMG_3170

IMG_3166

IMG_3171

IMG_3181

IMG_3178

IMG_3179

IMG_3186

Napříč Gruzií až k Černému moři

V Tbilisi jsme ale dlouho nezůstali a vydali jsme se dále do vnitrozemí Gruzie. Musím říct, že právě z téhle cesty napříč mám asi největší zážitek. Za prvé jsem dítě různých roadtripů, takže cesty autem napříč neznámým územím jsou moje oblíbená kratochvíle a za druhé mě hrozně baví pozorovat krávy kolem cest a na cestách. Ano, čtete správně. V Gruzii chodí po ulicích, cestách a dokonce rychlostních silnicích krávy. A ne jen pár, ale celá stáda. A mně to hrozně připomíná Indii. A taky mám slabost pro krávy, obzvlášť ty chlupaté. Co se týče cest, tak k nim se hodí poznamenat, že Gruzíni řídí šíleně. Tím nemyslím šíleně dobře nebo špatně, ale prostě šíleně. Ze dvou pruhů se automaticky utvoří čtyři a do toho se předjíždí – nejlépe před horizontem a před zatáčkou.

Naše cesta vedla přes četné zastávky kolem starobylých kostelů, přes zapadlé vesnice, okresní města, úpatí hor až k Černému moři na pláže, kde se pod palmami pasou divocí koně a krávy. Pobřeží Černého moře je v Gruzii, mimo velké a výstavné Batumi, tak trochu polem neoraným a připomíná spíše scény z idylických hippie filmů než turistická letoviska. Moře je tu vcelku klidné a teplé, služeb je tu méně než více, všude chodí už zmiňovaní koně a krávy a občas se tu najde nějaký ruský nebo arménský turista. Ale vlastně je tu krásně. Na pobřeží tu najdete staré kamenné pevnosti, které kdysi sloužily před nájezdy Turků a dnes se využívají jako romantické pozadí kulturních akcí.

IMG_3047

IMG_2920

IMG_3034

IMG_2960

IMG_3009

IMG_3028

Lidé

O Gruzínech jsem toho v životě slyšela hodně, ale vlastně jsem na setkání s nimi nikdy nebyla dostatečně připravená. A ono to asi ani nejde. Gruzínská pohostinnost vás zalije rychle jako příboj Černého moře a v okamžiku, kdy máte dojem, že už to přece musí skončit, tak to teprve začne. Už jsem procestovala mnoho zemí a potkala jsem hodně lidí, ale nikdy se ke mně nikde nikdo nechoval tak pohostinně, mile a pozorně jako v Gruzii. Během několika dní mi úplně cizí lidé z cizí kultury, mluvící cizím jazykem, otevřeli nejen svá srdce, ale i své domovy, kde jsme společně u jednoho stolu jedli, smáli se a společně brečeli nad krutostí života.

Moje lingvistická “příprava” se mi poprvé vyplatila u pasové kontroly na letišti v Tbilisi. Tam jsem taky došla k závěru, že když budu všechny optimisticky zdravit Gamardžoba!, tak se mi nic nemůže stát a snad ani nevyvolám diplomatický konflikt. Během celého mého pobytu docházelo k situacím, kdy mě právě tenhle pozdrav zachraňoval. Gruzie je sice v podstatě multikulturní (žije zde vedle sebe mnoho etnik) a multilingvní (vždyť se tu mluví gruzínsky, rusky a místními nářečími). Na venkově je ale takový volně pohybující se turista nebo cizinec ještě pořád rarita, takže na mě všichni zásadně zírali. Já jsem, ale na zírání zvyklá (třeba v Indii je zírání národní sport), takže když někdo zíral tak jsem se usmívala a zarputile zdravila. Gamardžoba! Gamardžoba! Gamardžoba! Je to jako mantra, která vám otevírá nejen dveře, ale také srdce místních. A Gruzíni, stejně jako všichni ostatní domorodci po celém světě, opravdu ocení, když se snažíte mluvit s místními jejich jazykem – i když to bude jen pár slov.

Další tip – a ten patří k cestování všeobecně – zajímejte se o lidi a místa kde se nacházíte! Já, i kdybych se snažila sebevíc, tak na sobě prostě nikdy nezakryju chuť a touhu poznávat. Když moje nadšení pro všechno neznámé odhalili naši gruzínští hostitelé, tak se maximálně snažili mi vyjít vstříc. V reálu to vypadalo tak, že mi ukazovali a vysvětlovali kde co a na talíř mi vršili různé neznámé pokrmy a produkty s detailním vysvětlením o co jde. A na oplátku se zase ptali oni mě. A právě tyhle mezikulturní dialogy mě na cestování baví ze všeho nejvíc.

Jídlo

Gruzínská kuchyně je kapitola sama pro sebe. Řekla bych, že už jsem toho už viděla dost, ale v Gruzii mi přecházely zraky nad tím co všechno tam mají. Gruzie má díky své geniální poloze asi všechna podnebná pásma, takže se vám může stát, že zatím co lyžujete v horách, tak u moře zrají pomeranče a broskve. Na svoje první jídlo v Gruzii asi nikdy nezapomenu – posadili nás do krásné zahradní restaurace nedaleko Tbilisi, venku bylo přes třicet stupňů, ale nás ovívala příjemná bríza z hor. Na dřevěný stůl uprostřed altánu, kterých tam ostatně bylo více, natáhli čistý bílý ubrus, na který pomalu začala obsluha nanášet nepřeberné množství misek a mističek. Asi jsem musela vypadat jako idiot, protože jsem byla nevyspalá, hladová, utahaná z cesty a jen jsem tiše zírala na jídlo které se kupilo přede mnou. Tak krásnou zeleninu jsem asi v životě neviděla. Nemluvě o těch sýrech, omáčkách, masu a bylinkách. S prvními sousty mi v puse explodovala chuť těch nejčerstvějších rajčat a bylinek, které jsem kdy jedla. V životě jsem nesnědla tolik rajčat. Jenže rajčaty to nekončilo. Nikdy jsem neviděla tolik melounů, broskví nebo granátových jablek. Jen je mi teď líto, že jsem naše společné stolování nemohla fotit, tak tady jsou alespoň fotky khachapuri adjaruli a typické gruzínské venkovské snídaně.

IMG_3160

IMG_2913

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s