Premiéra opery Lohengrin a konec jedné éry

Státnicovala jsem sice více jak před týdnem, ale teprve teď mi to začíná docházet. Po pěti letech mohu hrdě prohlásit: Ano, i já jsem už úspěšně dokončila vysokou školu. (A hodlám ve studiu pokračovat, ale o tom až někdy příště.) Stále mě baví pomyšlení na to, že během těch pěti let jsem studovala na třech univerzitách, ve dvou zemích, ve dvou jazycích, celkem jsem se věnovala čtyřem oborům. Byla to úžasná cesta. A jak to vlastně souvisí s premiérou Wagnerovy opery Lohengrin?

Na Lohengrina jsem se těšila asi půl roku. Na sobotním večerním představení byly zvláštní hned dvě věci – zaprvé to byla druhá premiéra a vrchol končící operní sezóny a zadruhé šlo o nové nastudování pod taktovkou samotné Kathariny Wagner, vnučky slavného skladatele. Bylo to skvělé, i když místy bezdůvodně protahované a utahané, ale i tak to byl úžasný, a zvláště v prostorách Národního divadla v Praze, nezapomenutelný zážitek.

Operu mám ráda právě kvůli dramatičnosti, emocím a hudbě, která vám pronikne až do morku kostí. Když se kolem vás setmí a na jevišti se začne odvíjet příběh tragické lásky, tma vás pohltí a vy na chvíli zapomenete na svět tam venku. Jsou tóny a ohňostroje zvuků po kterých vám běhá mráz po zádech a vy sedíte se zatajeným dechem a plně se soustředíte na příběh před vámi. A právě ta hudba, ta dramatičnost a vůbec celý zážitek sobotního večera mnou tak nějak otřásl a probudil mě z letargie posledního týdne. Najednou se mi nějak rozsvítilo a došlo mi, že už je všechno za mnou.

IMG_1575

IMG_1570

Během těch pěti let se toho změnilo strašně moc a já jsem za to hrozně vděčná. Pokud bych měla vybrat pár věcí, které pro mě byly největšími lekcemi, tak bych vám řekla, že jednou z nejdůležitějších věcí, které jsem se naučila je jít za svými sny a věřit sama sobě. Ať už vám vaše okolí, a tím myslím i vaše nejbližší, tvrdí, že něco nezvládnete nebo že na něco nemáte, ale vy víte, že je to to co opravdu chcete – jděte si za tím. Pokud tomu každou buňkou svého těla věříte, tak to udělejte a ono to dobře dopadne. Vážně. Mně tvrdili, že do dvaceti budu na invalidním vozíku, že se mi nepodaří dostat se na vysokou školu v Anglii, že mě nevezmou na VŠE v Praze, že se nedostanu na FFUK v Praze, že je nemožné žít zároveň v Anglii a v Česku, že neseženu práci, že když jednou z univerzity odejdu tak už se nikdy nevrátím, že nebudu mít uplatnění, že to nezvládnu. Nic z toho se nestalo. Dostudovala jsem svou vysněnou školu s vyznamenáním a s červeným diplomem, jsem šťastná, úplně zdravá a zítra se po studijním volnu vracím do práce.

IMG_1564

IMG_1557

IMG_1584IMG_1554

A jaký je tedy závěr? Neposlouchejte nikoho kdo vám tvrdí, že něco nedokážete a jděte třeba na nějakou operu nebo na koncert vážné hudby – kdo ví, třeba to s vámi otřese nebo vás to k něčemu krásnému inspiruje.

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s