Moje cesta k minimalismu

Minimalismus neznamená mít málo. Ani to neznamená, že se musíte zbavit všech věcí. Ani nemusíte mít všechno v neutrálních barvách. A už vůbec to neznamená, že si nesmíte nic koupit. Minimalismus je o tom mít jenom to, co opravdu potřebuju – a kolik toho bude, respektive kolik toho k životu potřebujete, je jen na vás. Hranice toho „co vážně potřebuju“ je u každého zcela individuální. Minimalistická filosofie v kostce je idea, že pokud máte příliš moc materiálních věcí, jste zahlceni věcmi, o které se musíte starat, tak vám to brání být šťastní a dělat si se životem přesně to, co byste dělali, kdybyste měli jen to co opravdu potřebujete. Navíc, pokud máte opravdu jen ty věci které potřebujete a používáte, tak vás to finančně nezatěžuje a zbytečně vám nikde nic nezabírá místo.

Co potřebujeme k životu? Co potřebujeme vézt s sebou na dovolenou? A co vůbec potřebujeme abychom byli šťastní?

Pokud žijete delší dobu na jednom místě a nikam se moc nepřesunujete, nebo jste si už zvykli platit za nadváhu zavazadel pokaždé když cestujte, tak vlastně ani nikdy nemusíte přijít na to, že máte možná víc věcí než by bylo zdrávo. Jenže dnešní doba přeje častějším přesunům, než kdy před tím a v takovém případě vás vaše věci mohou dohnat mnohem dříve než si myslíte. Alespoň mně se to stalo.

Na mě množství věcí, které jsem vlastnila dolehlo v roce 2012, kdy jsem zjistila, že nevím jak ve třech kufrech přestěhuju celý svůj život z Čech do Anglie. Během několika týdnů jsem musela rychle zjistit co vlastně potřebuju a co ne, a nějakým způsobem se sbalit a odstěhovat se do zahraničí. Celá akce dopadla docela neslavně, když jsem při příjezdu na kolej urvala ucho u největšího kufru a zjistila, že s sebou mám mnohem víc věcí než co se mi vejdou do jedné skříně v pokoji. Tehdy jsem ještě nevěděla, že během dalších několika měsíců ty tři kufry budu balit ještě několikrát a pokaždé se u toho budu proklínat a ptát se – „Proč toho mám tolik???“.

Dalším důležitým momentem byl okamžik, kdy mě jednou v noci, na podzim 2012, probudil požární hlásič. Neměla jsem moc času přemýšlet nad tím, kde a jestli opravdu hoří. V pyžamu jsem skočila do svých nejspolehlivějších botů, natáhla jsem na sebe svetr, kabát a do kapes jsem nacpala mobil, peníze a pas, bez kterého bych se nedostala ze země. Vyběhla jsem z koleje a zbytek noci jsem strávila postáváním v dešti před budovou s dalšími desítkami studentů. Tehdy ani při dalších požárních poplaších nehořelo – jen někdo kouřil v koupelně. Mně ale došlo, že kdyby opravdu hořelo, tak pravděpodobně zůstanu jen s tím málem co se mi tehdy vešlo do kapes, protože bych jednoduše nemohla zachránit všechno. A to pro mě byl přelomový okamžik. Tehdy jsem si uvědomila, že je opravdu na čase převzít kontrolu nad svým životem a hlavně nad všemi věcmi které vlastním.

Tak začala moje cesta za tím mít všeho méně – méně kufrů, méně věcí, méně toho všeho co mě táhne ke dnu.

Řízením osudu netrvalo ani rok a já jsem musela přehodnotit celý svůj dosavadní život. A začala jsem pomalu měnit věci kolem sebe a své návyky. Začala jsem cestovat jen s malým kabinovým zavazadlem a doma jsem se začala zbavovat všech těch nepotřebných věcí, které mi k ničemu nebyly. Darovala jsem 500 knih místní knihovně. Vyhodila jsem nebo jsem darovala stohy oblečení. Začala jsem balit méně a více snít . . .

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s