Indie: Začátek odyssey

Já a Indie máme takový zvláštní vztah. Vyrostla jsem obklopená historkami o slonech, palmových hájích, starověkých chrámech, staletých mudrcích, o barvách a chutích země, kde je možné všechno nemožné. Svoje první sárí jsem oblékla když mi bylo sedm. Kdy jsem se naučila jíst rukama si už ani nepamatuju, stejně jako si už nepamatuju, kdy domov nevoněl santalovým dřevem a nakládanými citrony. Jenže to mělo jeden háček – ačkoliv jsem byla obklopená věcmi a vůněmi z Indie, nemluvě o jídle, vzpomínkách a několika hindských slovech, která se vkradla do jazyka mojí rodiny – nikdy jsem tu opravdovou Indii neviděla na vlastní oči. Znala jsem jí z nekonečných vyprávění, hodin rodinných filmů, záplavy fotek a dokumentů, které doma běžely téměř každý den.

Vždy, když jsem potkala nějakého Inda a dala se s ním do řeči, tak vyvstalo mnoho otázek. Jak to vím? Jak to jím? Jak dlouho jsem žila v Indii? Je můj otec Ind? Ve většině případů moje vysvětlování vedlo jen a pouze k většímu zmatení dotyčného domorodce. Vsadím krk na to, že většina se ptala sebe sama jak je možné, že někdo kdo nikdy v Indii nebyl vykazuje známky dlouhého pobytu na Indickém subkontinentu? Byla to záhada.

IMG_2295

To všechno mi přišlo vtipné do okamžiku než jsem, po více jak dvaceti letech plánování oné mytické cesty „domů“, seděla na vídeňském letišti a čekala na odbavení letu Air India do New Delhi. Tenkrát mě humor přešel a mně došlo, že teď už není cesty zpět. Teď nastal ten okamžik, kdy zjistím, jestli jsem celé ty roky nežila ve lži, jestli mě moje evropská rodina dostatečně připravila na život „doma“.

Během svého dosavadního života jsem přečetla snad všechny knihy o Indii, které se mi dostaly pod ruku – některé byly dobré, některé byly horší. Nikdy nezapomenu na popis začátku cesty v jedné z nich. Autorka se tam rozplývala nad tím, že když v Evropě nastoupila do letadla směr indické hlavní město, tak se ze sedadel tyčily pestrobarevné turbany. Přemýšlela jsem nad tím v okamžiku, když jsem dosedla na svoje sedadlo v turistické třídě Air India. Turbany nikde, což dávalo smysl. Průměrný Ind – respektive hinduista, turban běžně nenosí. Turbany jsou typické pro Sikhy. Dívala jsem se po prostorné kabině Boeingu Dreamliner a došlo mi, tak jako už několikrát, že pro člověka ze západu musí být Indie symbolem orientu a exotiky – možná proto v pracích mnoha autorů z Ameriky a Evropy převažuje snaha vylíčit Indii co nejexotičtěji. Jenže mně došlo, že já se tak nějak nacházím na druhé strany barikády. Když jsme vzlétli a za okny mizela světla večerní Vídně, tak jsem si uvědomila, že já tu exotiku právě opouštím a letím domů . . .

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s