Začátek cesty

Už si ani nepamatuju jak to vlastně začalo. Matně si vzpomínám, že ještě než mi byly tři tak mi někdo z rodiny vysvětlil, že všechny hračky, které dám do svého malého růžovo-červeného batůžku, pojedou se mnou. Docela dobře si pak pamatuju jeden ze svých prvních letů – letěli jsme do Afriky, já jsem dostala místo šampaňského pomerančový džus a koukala jsem asi osm hodin na filmy v němčině (a stejně nejlepší byl ten s prasátkem Babe). Už tehdy mi to všechno připadalo naprosto normální. Co mi naopak přišlo nenormální bylo setrvávat na jednom místě déle než bylo zdrávo. Nikdy jsem nepoznala domov ve smyslu branky, psa a malovaných okenic, teplého kakaa a sousedů, kteří vás znají od narození a kteří na vás chodí žalovat, když jim náhodou míčem rozbijete okno.

Moje domovy jsou na různých místech a v různých zemích. Obvykle zahrnují lidi, které pokládám za rodinu (ale to neznamená, že musíme být geneticky spřízněni) nebo místa, kde se cítím „jako doma“ a kde tak nějak zapadám. Doma je taky čistá postel, ručník, kus papíru a tužka, kniha, nabíječka na počítač a pár čistých svršků – takže skoro každý hotel, karavan nebo penzion. Doma jsou lidé které mám ráda a věci na které jsem zvyklá – vlezlý britský déšť, udusaná podlaha indických chrámů, zvuk flamenkové kytary rozléhající se křivolakými uličkami středověkých španělských měst, suchý breťanský cidre v keramickém hrnečku a talíř palačinek, mumraj a barevný chaos ulic Tbilisi a lesní cesty provoněné jehličím v Beskydech.

Takže ačkoliv si přesně nepamatuju kdy jsem se vlastně na cestu vydala, vím že na cestě jsem neustále a ani za nic bych neměnila. Je to životní styl, odkaz nomádských předků, touha po poznání a dobrodružství která vás nikdy neopouští . . . Taktéž si nepamatuju kdy jsem o tom všem začala psát a vyprávět. Nejdříve mi nikdo moc nevěřil (Jakpak by ne, když dětem v české školce připadal výlet do Plzně jako vrchol exotiky. A já blázen jsem jim vyprávěla o stádech slonů a gazel která se prohání po stepích jihozápadní Keni). Později už mě nebylo možné zastavit – což mi zůstalo dodnes, a mí blízcí musejí po každém mém návratu z cest snášet hodiny a hodiny výkladu o tom kterém dobrodružství.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s